Proč „já“ tak vytrvale pátrá po tom, zda je „já“?

Jedno „já“ je malé „já“. Toto „já“ je ego. To druhé je velké „Já“, nesmrtelné „Já“, Bráhman, Absolutní.
Ego, které je malým „já“, stále hledá něco jiného než sebe, protože je omezené. Pravou přirozeností ega je být nespokojeno a nepotěšeno. Není nikdy spokojeno s tím, co má a čím je, ­protože pravda je vždy někde jinde. Pravda je daleko vzdálená od ega, ale ego si myslí, že je hned za rohem, blízko po ruce, v jejím snadném dosahu. Kdekoliv ego je, zdá se mu, že stojí na jednom břehu řeky a vidí, že pravda je na druhém břehu. Potom, když přijde k tomuto břehu, objeví, že pravda je nakonec někde jinde. Ale malé „já“ je vždy unešené svým vlastním pojetím pravdy. Na jedné straně se prochází po poli odrazujících zážitků, a na druhé straně cítí, že právě vstupuje do pole povzbuzujících a uspokojujících zážitků.

Velké „Já“ je za možností naší definice. Je za hranicí jakékoliv činnosti nebo zážitku. Nemůžeme spoutávat pravdu v našem omezeném vědomí. Pravda je toto a za okamžik je něčím úplně jiným. Když se něco pohybuje, potom řekneme, že je pravda, že se to hýbe. Ale naše upanišady říkají a naše realizace popisuje pravdu tímto způsobem: „‚To‘ se hýbe i nehýbe; ‚to‘ je daleko a zároveň blízko.“ Pravda je zde, tam a všude, a zároveň je za hranicí času a místa. Nesmrtelné „Já“ nemůžeme definovat myšlenkami naší mysli. Je za, daleko za naší definicí. Myslí nemůžeme přemýšlet o Absolutním. Můžeme ho pouze realizovat silou naší aspirace. Toto „Já“ nic nehledá. Ztělesňuje v sobě vše. Neustále přesahuje a přesahuje; přesahuje svou vlastní nejvyšší Výšku.

Malé „já“ je neustále nespokojené. Pláče po svém uspokojení tady a tam, protože nevidělo pravdu. Zároveň nechce vidět pravdu způsobem, jakým musí být pravda viděna – skrze vědomé uvědomování si duše. Nechce ani trošku světla. Chce nechat vyhladovět možnosti a projevení duše. Velké „Já“ je vždy spokojené. Roste, rozšiřuje se a naplňuje. Nemá potřebu hledat někde naplnění, jelikož samo ztělesňuje to nejvyšší naplnění.