Co se stane, když je ženské srdce transplantováno do mužského těla?

Při narození dědíme základní konstituční rysy obou našich rodičů. Můžeme mít například fyzické tělo, které bude netečné nebo třeba velmi nervózní. Tělo má svůj vlastní rytmus a srdce je součástí tohoto rytmu. Jestliže by například srdce mladé dívky, která je velmi lehká a dynamická, bylo transplantováno do velice těžkého a letargického muže, jeho tělo bude mít tendenci jej odmítnout. Lékaři vědí, že tělesné buňky nebudou tolerovat žádnou látku, která je jim cizí, a budou jakýkoliv cizí orgán automaticky odmítat. Říkají nám, že bude tolerován pouze orgán velmi blízkého příbuzného, který má stejné geny a stejné základní rysy. Takže v případě transplantace srdce, o kterém hovořím, to pro tělo muže nebude přijatelné, neboť orgán pro něj bude cizím prvkem, a tak ho odmítne. Jelikož je srdce fyzickým orgánem života, je velice důležité, aby mělo stejné fyzické rysy jako celé tělo.
 

To nás vede k další věci. Srdce je sídlem emocí. Se srdcem vždy spojujeme své hlubší pocity. Říkáme: "Miluji tě celým svým srdcem." A i když je fyzické srdce pouze orgánem, emoce - to, co nazýváme vitální nebo emocionální podstatou člověka - mají v této srdeční oblasti neviditelný domov. Tato vitální podstata sídlí ve skutečnosti uprostřed hrudi, a ne ve fyzickém srdci jako takovém. Přesto nastává určitý emoční zmatek a dezorientace, když je srdce jednoho člověka transplantováno do někoho jiného.

Já ve skutečnosti nejsem příznivcem transplantace srdce, neboť to brání spontánnímu toku životní energie. Pro fyzickou schránku, skládající se z pěti elementů, je transplantace jasným vniknutím cizího prvku, a to takovými jemnými způsoby, kterým lékařská věda nebude rozumět. Lékařská věda může transplantací srdce prodloužit lidský život, ale pouhé prodloužení života nemá význam, pokud chybí aspirace po zdokonalení vlastního těla. Skutečný aspirant nebude schopen usilovat o vyšší cíl s možnostmi a schopnostmi jiného srdce.