Význam utrpení


Utrpení je zkušenost, kterou má Bůh v nás a skrze nás. Je to výsledek našeho omezeného vědomí. Když pracuje neomezené vědomí, vidíme výsledek v podobě radosti a blaženosti. Když dosáhneme něčeho v Nekonečném, jsme uspokojeni. Nyní se však nacházíme v konečném. Když dosáhneme něčeho v konečném, uspokojeni nejsme. Má-li někdo pět dolarů, chce mít deset. Trpí, protože cítí, že je omezený. Když potom vydělá deset dolarů, vidí, že někdo jiný má dvacet dolarů. Znovu trpí a je zmaten a přemýšlí o tom, jak vydělat dvacet dolarů.

V konečném bude vždy utrpení, protože se snažíme soutěžit, uchopit, vlastnit. V Nekonečném však není žádné utrpení, protože jakmile vstoupíme do Univerzálního Vědomí, naše vůle a Univerzální Vůle jsou stejné. V této chvíli se snažíme uspokojit svět naším omezeným vědomím, a svět se snaží uspokojit svým omezeným vědomím nás. Omezujeme druhé a my sami jsme omezeni. Náš hlavní zážitek v tomto světě je zážitek omezení, a to je důvod, proč trpíme.

Z nejvyššího pohledu Bůh ztělesňuje jak omezené, tak neomezené vědomí. Je nejmenším hmyzem a zároveň je nezměrným vesmírem. Je menší než nejmenší a větší než největší. Je dále než nejdále a blíže než nejblíže. Je blíže než nejblíže pro koho? Pro hledajícího. Je dále než nejdále pro koho? Pro nehledajícího.

Pro ty, kteří si hoví v potěšeních nevědomosti, je Bůh dále než nejdále. Tito lidé přirozeně trpí. Ale když se hledající modlí k Bohu a medituje na Boha, cítí, že je nejdražším dítětem Boha. Když se modlí k Bohu, cítí, že Bůh Vševědoucí je zde a naslouchá mu. Když medituje na Boha, cítí, že Bůh k němu hovoří a on Mu naslouchá. Když poslouchá Boha a Bůh poslouchá jeho, nemůže zde být žádné utrpení.

 

Je-li Bůh milující, proč nás nechá trpět?

Z našich špatných činů vznikly negativní, neaspirující, nebožské síly. Když do nás tyto síly vstoupí, trpíme. Na druhou stranu, cokoliv nazýváme utrpením a čemukoli říkáme hříšné, zlé, nebožské nebo neaspirující, je také částí Boha. Boha zažíváme ve všem a skrze vše. Když vidíme utrpení, okamžitě cítíme, že Bůh je krutý. Toto je lidský způsob posuzování Boha. Ale jdeme-li hluboko dovnitř, vidíme, že to, co my nazýváme utrpením, není ničím jiným než zážitkem. A kdo má tento zážitek? Bůh sám. Bůh je Ten, kdo činí, Bůh je činem a Bůh je plodem.

 

Trpíš-li, děkuj Bohu,

protože nic nepřebývá

vně Jeho Oka Vize

a

Jeho Srdce Soucitu.

 

 

Lidské v nás vidí utrpení jako něco strašného a nebožského, ale božské v nás ho vidí jako zážitek Boha v procesu kosmické evoluce. Čím výše jdeme, tím jasnější se pro naši lidskou mysl stává, že všechny události, které se odehrávají na zemi, jsou zážitky Boha v každé a skrze každou lidskou bytost. V Kosmické hře Boha působí současně rozmanité činnosti a nespočetné síly. Ale přijde den, kdy upřímní hledající realizují nejvyšší Pravdu a převýší počet neaspirujících lidí, a potom budou muset nebožské síly ustoupit z cesty.

Když hledající vědomě vstoupí silou své aspirace do moře míru a světla, stává se nedílnou součástí Boží Vůle. Tehdy nedělá chyby, které dělají neaspirující lidské bytosti. Bohužel, z miliónu lidí teď aspiruje možná jeden nebo dva, a z těchto aspirujících je jen velmi málo nanejvýš upřímných ve svém duchovním životě.

 

 

Přišli jsme zpívat

písně radosti

v tomto trpícím světě.

 

Svět směřuje ke světlu, ačkoliv tento pokrok je velmi pomalý. Lidské utrpení skončí, protože Bůh je veškerou Blažeností. Přicházíme z Blaženosti. Na zemi vrůstáme do Blaženosti. Na konci cesty naší duše se do Blaženosti vrátíme. Tento zážitek Blaženosti si rozvíjíme, když meditujeme a modlíme se.

Většina z nás se upřímně a oduševněle nemodlí ani nemedituje; proto je pro nás existence Blaženosti vzdáleným pláčem. Ale když budeme oduševněle meditovat a bezpodmínečně odevzdáme svou každodenní existenci Všemohoucímu, našemu Božskému Otci, Blaženost bude naší každodenní skutečností. Každou vteřinu budeme cítit přítomnost Blaženosti. Náš vnější zážitek může být jiný. Může se zdát bolestivý nebo ničivý. Ale v našem vnitřním zážitku se staneme neoddělitelně jedním s kosmickou Vůlí. V této Vůli není žádné utrpení. Utrpení je v lidské mysli a v pozemském vědomí.

Když se dostaneme za pozemské vědomí, když nabídneme naši samotnou existenci Nejvyššímu a staneme se nedílnou součástí Jeho kosmické Vůle na zemi, zjistíme, že není nic takového jako utrpení. Uvidíme jen zážitek, božský kosmický zážitek, který má Bůh sám v nás a skrze nás.

 

Dokonce i v zahradě utrpení našeho srdce

radost vůně květiny Božskosti

nakonec rozkvete.


 

Pomáhá bolest a utrpení nějakým způsobem našemu duchovnímu životu?

Panuje všeobecný názor, že když půjdeme skrze utrpení, strádání a fyzickou bolest, náš systém se pročistí. Tento názor není vždy založen na skutečnosti. Je mnoho lidí, kteří trpí kvůli své minulé karmě nebo proto, že je napadají nebožské síly, ale nemůžeme říci, že se blíží ke svému cíli. Ne! Musí upřímněji aspirovat, aby dosáhli svého cíle.

Bolest nebudeme vítat. Pokusíme se ji porazit, pokud se objeví. Dokážeme-li vnímat bolest jako zážitek, potom se můžeme pokusit přeměnit ji v radost naším vlastním sjednocením s radostí, kterou se pak pokusíme přenést do bolesti samé.

Není nezbytné procházet skrze utrpení předtím, než můžeme vstoupit do Království Blaženosti. Mnoho lidí realizovalo Boha skrze lásku. Otec má lásku pro dítě a dítě má lásku pro Otce. Tato láska nás přivádí k našemu cíli. Naše filozofie zdůrazňuje pozitivní způsob dosahování Pravdy. Máme omezené světlo; zvětšeme jej. Pokračujme od většího světla k hojnosti světla a dále k nekonečnému Světlu.

 

 

Světlo, více světla, hojnost světla,

nekonečné světlo

potřebujeme každý den,

aby osvítilo naše utrpení nevědomosti.

 

Může Bůh odstranit ze světa utrpení?

Ano, Bůh může odstranit a odstraňuje utrpení ze světa. Ale kdo si upřímně přeje odstranění utrpení? Všichni se chováme jako velbloudi. Velbloud okusuje trny kaktusu, dokud jeho tlama nekrvácí. Potom jde a okusuje je znovu. Určitým způsobem, vědomě nebo nevědomě, se velbloud těší z trnů. My lidské bytosti se také těšíme z utrpení, nevědomě nebo vědomě. Dokud se budeme z utrpení těšit, utrpení zůstane na zemi.

 

Bůh vskutku nechtěl,

aby byl lidský život

rozdělen

na půl radosti a půl utrpení.

 

Když máme nepříjemné zážitky a děláme chyby, znamená to, že Nejvyšší stáhl svou Milost?

Ne, ne, není to pravda. Jen jsou zde síly nevědomosti. Když dá dítě prst do ohně, neznamená to, že matka má o něj menší zájem. Matka má nesmírný zájem. Je ale v horním patře a dítě šlo do kuchyně a dalo prst do ohně. Znamená to, že matka nemá žádný zájem o své dítě? Ne. Ale dítě je ještě nevědomé. Nezná sílu ohně.

Když uděláme něco špatně, někdy je to proto, že nevíme, a někdy je to proto, že jsme pokoušeni tuto věc udělat. Někdy dítě ví, že ho oheň popálí, ale má škodolibé potěšení ohně se dotknout. S námi je to stejné; i když to dobře víme, někdy vstupujeme do nevědomosti. Je to jako s jídlem. Víme, že je něco, čemu se říká dostatečné množství, ale přejídáme se. Jíme nenasytně a potom za to platíme.

Když se vědomě nebo nevědomě staneme obětí pokušení, nemůžeme říci, že z našeho života byla stažena Boží Milost. Zdaleka ne! Matka se může pokusit ochránit dítě před tím, aby se dotklo ohně. Může říci: "Nedělej to, nedělej to." Ale nepřichází-li odhodlání zevnitř, potom když se budou božské síly snažit zabránit nám v tom, abychom udělali špatnou věc, budeme mít pocit ztráty. Budeme mít pocit, že jsme o něco přišli.

Musíme cítit, že když nevstupujeme do nevědomosti, nic neztrácíme. Anebo musíme cítit, že dělat chyby je pro nás jen dočasnou nezbytností kvůli naší nevědomosti. Žijeme-li ve světle, není zde žádná potřeba dělat chyby. Obětí nevědomosti se nestáváme proto, že by božská Milost byla stažena. Zdaleka ne. Ale co může božská Milost dělat? Bůh nám dal omezenou svobodu. Tato omezená svoboda je jako nůž. Někdo použije nůž, aby nakrájel mango a podělil se s ostatními, a někdo jiný ho použije, aby bodl druhého člověka. Používejme moudře schopnost, kterou nám Bůh dal.

 

Jsi-li pravým milovníkem Boha,

potom budeš jistě cítit,

že po tvém životě utrpení

Bůh netouží.

 

Mají někdy nehody božský účel?

Podíváme-li se na nehodu z nejvyššího duchovního vědomí, potom to vůbec není nehoda. Je to jen událost, zážitek, který má Bůh v určité lidské bytosti a skrze ni. Ale ve vnějším světě, na poli projevení, jsou nehody často způsobovány špatnými silami. Ve skutečnosti Nejvyšší někdy tyto nehody neschvaluje. Někdy je jen toleruje a někdy je odsouhlasí. V době nehody může Nejvyšší cítit, že určitý člověk může být inspirován vést lepší, duchovnější a významnější život. Někdo může být vyveden z rovnováhy okolnostmi ve svém životě, členy své rodiny, sousedy a tak dále proto, aby se před ním mohl otevřít nový život.

Podíváte-li se na nehodu svýma vnějšíma očima, můžete ji nazvat nehodou. Ale musíte vědět, zda Bůh tuto nehodu chtěl. Je to pro osvícení tohoto člověka? Bůh nás nikdy netrestá. Může nám dát nějaký zážitek, ale jdeme-li hluboko dovnitř, pocítíme, že je to Bůh, kdo má ve skutečnosti tento zážitek. Dokážeme-li se vědomě sjednotit s Vůlí Nejvyššího, pak není nic takového jako nehoda.

 

Když k nám přijde utrpení, co můžeme dělat?

Musíme z něj získat co nejvíce. Musíme ho vzít jako něco nevyhnutelného nebo jako požehnání. Je to požehnání v tom smyslu, že z něj můžeme mít nějaký užitek. Tím užitkem je to, že již nebudeme opakovat stejný omyl, že již nebudeme dělat stejnou chybu znovu a znovu.

Když trpíme, musíme si být vědomi chyby, kterou jsme učinili. Když si uvědomíme svou chybu, automaticky se v nás objevuje pocit pročištění. Nemusíme však procházet skrze utrpení, abychom dosáhli čistoty. Ne! Pro realizaci Boha není utrpení nezbytné. Co je zapotřebí je láska k Pravdě, láska ke Světlu. Dovolíme-li světlu vstoupit do nás a zůstat v nás, pak zde nebude žádné utrpení.

 

 

Proč musíte myslet

na své obtíže

 jako na negativní síly?

Myslete na ně

jen jako na příležitosti.

Hle, zvýší

vaše vnitřní a vnější schopnosti!