Boží Soucit

 

Tepem srdce člověka

je nejčistší Soucit Boha.

Tepem srdce Boha

je nejjistější přeměna člověka.

 

 

Soucit je nesmírný a intenzivní Zájem Boha o lidstvo. Projevíme-li soucit k druhým, když jej potřebují, soucit je sladký. Získáme-li soucit druhých, když jej naléhavě potřebujeme, soucit je sladší. A když si uvědomíme, že je to Boží Soucit, který nám umožňuje splnit náš slib Nebi i zemi, Soucit je nejsladší. Naším slibem Nebi je odhalit naše božské kvality zde na zemi. Naším slibem zemi je projevit všechny naše božské schopnosti tak, aby je Matka Země mohla použít pro své vlastní účely.

Cítíme, že pokud dokážeme přijmout nanejvýš osvěcující Soucit Boha, bude naše duchovní cesta urychlena. Jak ale přijmeme tento Soucit Shůry? Můžeme ho přijmout snadno, pokud dokážeme cítit, že jsme dítě, malé božské dítě. Když lidské dítě pláče, jeho matka přichází, aby jej utěšila, nehledě na to, kde je, protože z potěšení dítěte získává uspokojení. Podobně, když oduševněle pláčeme pro Boží Soucit, Bůh okamžitě sestupuje se Silou svého Soucitu.

Dítě pláče bezmocně, protože cítí, že bez pomoci a vedení matky nedokáže udělat nic. Ale duchovní dítě nepláče s pocitem bezmocnosti. Cítí, že existuje Zdroj, který je vševědoucí, všemohoucí a všudypřítomný. Staneme-li se v našem pláči oduševnělými, vytváříme si volný přístup ke Zdroji. A tak hledající v nás, božské dítě v nás, pláče oduševněle a ne bezmocně.

Soucit chce uvnitř nás působit v každém okamžiku, ale my jej docela často kvůli své nevědomosti vědomě nebo nevědomě odmítáme, dokonce i když jsme pro něj již začali plakat. Chce-li nám v běžném životě někdo ze své nesmírné laskavosti něco dát a my si to nevezmeme, potom si ten člověk okamžitě vezme svůj dárek zpět, jako by řekl, že si jej nezasloužíme. Ale Bůh si od nás nikdy svůj Soucit nevezme zpět. Naopak, snaží se nabízet více svého božského, bezpodmínečného Soucitu.

Soucit je síla, osvěcující síla. Jsme-li však nesmírně tvrdohlaví a Soucit úplně a neúprosně odmítáme, Bůh se někdy spoléhá na svou Sílu trpělivosti. Ví, že má k dispozici Věčnost, a že jednoho dne v procesu evoluce budeme schopni Jeho Soucit přijmout. Jestliže dnes nezískáme a nepřijmeme Jeho Soucit oddaně nebo vděčně, nevadí Mu to. Zítra nám dá další příležitost a v blízké nebo vzdálené budoucnosti musíme Jeho Sílu Soucitu přijmout, protože jen to může přeměnit naši přirozenost. Takže Bůh nestahuje svůj Soucit; jen používá jiný druh síly, kterou nazýváme trpělivost.

 

 

Pokušení si získává člověka,

soucit si získává Boha.

Toto je naprosto

nejstarodávnější příběh

Boha a člověka.

 

 

Největší dar Boha lidstvu je Jeho Soucit a největší dar člověka Bohu je jeho odevzdání. Když se člověk oduševněle a bezpodmínečně odevzdá Bohu, když se radostně odevzdá Boží Vůli, v tu chvíli se Boží Schopnost, Boží Skutečnost, Boží Nekonečnost stávají jeho. Soucit je magnet uvnitř Boha a odevzdání je magnet uvnitř hledajícího. Když Bůh používá svůj Soucit, je to jako magnet shůry, přitahující nás k Nejvyššímu. A když my používáme naše odevzdání, tento magnet okamžitě přitahuje Boha dolů do našeho životního dechu. A tak když se náš magnet a Boží magnet setkají, v našem životě aspirace a sebezasvěcení pro nás nastává Hodina Boha.

 

 

Máš-li upřímnou odvahu

prohlásit, že jsi

naprosto ztracen,

potom Bůh má bezvýhradný Soucit,

aby ti ukázal cestu

k Cíli Uspokojení.

 

Je Boží Soucit stejný jako Jeho Láska?

Boží Láska je pro každého. Je jako slunce. Člověk musí jen nechat okno svého srdce otevřené, aby božskou Lásku přijal. Když si Boží Láska na sebe vezme důvěrnou podobu, nazývá se Soucitem. Tento Soucit je tou nejmocnější vlastností, tou nejvýznamnější vlastností Nejvyššího.

Boží Soucit je pro několik vybraných. Boží Soucit je jako magnet, který aspirujícího přitahuje směrem k jeho cíli. Je to mocná síla, která aspirujícího neustále vede, nutí a táhne a nedovolí mu couvnout na cestě seberealizace. Boží Láska utěšuje aspirujícího a pomáhá mu, ale pokud aspirující usne, Božská Láska jej nebude nutit vstát a nepřinutí jej, aby pokračoval ve své cestě.

Boží Soucit není jako lidský soucit. Lidským způsobem můžeme mít k někomu soucit a lítost, ale tento soucit nemá sílu změnit člověka a donutit ho běžet od jeho nevědomosti ke Světlu. V případě Božího Soucitu jde o sílu, která aspirujícího mění a transformuje a zabraňuje mu, aby ve svém duchovním životě dělal závažné chyby.

Láska může zůstat dokonce i s nevědomostí, ale Soucit ne. Soucit musí být úspěšný; jinak může být stažen. Zůstane několik vteřin, několik minut nebo let; musí ale poslat zprávu nejvyšší Autoritě a říci, zda byl úspěšný nebo ne. Může přijít chvíle, kdy nejvyšší Autorita řekne: "Je to pustá poušť. Vrať se." Potom musí Soucit letět zpět k nejvyšší Autoritě, k Nejvyššímu.

 

 

Dokonce dříve, než jsem věděl,

kdo Bůh je,

Bůh začal malovat můj život

barvami svého Soucitu.

 

 

Nejvyšší je vševědoucí, všemohoucí a všudypřítomný. Má rozličné druhy Sil, ale Jeho největší nezdolnou Silou je Jeho Milost. V okamžiku, kdy Nejvyšší použije pro někoho svou Milost, nabízí hledajícímu svůj Životní Dech, protože Nejvyšší a Jeho Milost od sebe nemohou být nikdy odděleni. Kdykoliv myslíme na Nejvyššího, pokud cítíme, že Jej dosahujeme skrze Jeho Milost, potom můžeme být nejvíce úspěšní v Jeho přijetí.

Božská Milost na nás sestupuje neustále. Ti, kteří upřímně aspirují, si jsou této božské Milosti vědomi, avšak ti, kteří neaspirují, nechávají dveře svého srdce trvale zavřené. Cítíme-li, že Nejvyšší je Milost, potom uvidíme, že Jeho nekonečné kvality - Mír, Světlo a Blaženost - do nás již vstupují, neustále v nás a skrze nás plynou a stávají se nedílnou součástí našeho vnitřního a vnějšího života. My jen musíme nechat proud Milosti, aby nás nesl ke Zdroji, kterým je Nejvyšší. 

Boží Milost je jako paprsky slunce. Slunce je tu vždy, co však děláme my? Vstáváme pozdě. Místo abychom vstali o půl šesté nebo v šest hodin, vstaneme v osm nebo v devět. Potom nezískáme požehnání ranního slunce. A když vstaneme, necháme všechny dveře a okna zavřené a nedovolíme slunečnímu světlu, aby vstoupilo do našeho pokoje.

Podobně, Boží Milost neustále sestupuje, ale my jí velice často nedovolíme vstoupit do našeho systému. Necháváme překážky mezi Boží Milostí a naší vlastní nevědomostí. Jen necháme-li dveře svého srdce doširoka otevřené, může do naší existence vstoupit Boží Světlo. Boží Světlo znamená Boží Milost. Není žádný rozdíl mezi Boží Milostí a Božím Světlem Soucitu.

Každý den musíme vyprázdnit svou vnitřní nádobu a naplnit ji Božím Mírem, Světlem a Blažeností. Musíme cítit, že Boží Světlo je zde neustále a je více než ochotné nás osvítit. Jen tehdy budeme schopni využít Boží Milost. Na druhou stranu, promeškáme-li Boží Milost, neměli bychom být odsouzeni ke zklamání. Dnes jsme slunečnímu světlu nedovolili vstoupit do našeho pokoje, ale zítra tu slunce bude znovu. Pokud jsme dnes ze své nevědomosti nedovolili Boží Milosti, aby do nás vstoupila, nevadí. Zítra budeme jistě na vstup Božího Světla připraveni.

 

Co dělá Boží Soucit, když odmítáme Boží Milost?

Soucit a Milost je to samé, ale Soucit je mnohem intenzivnější. Ta stejná Milost, pokud má nesmírnou intenzitu, se nazývá Soucit. Voda je všude, ale při prudkém dešti můžete říci, že sestupuje Soucit. Je jako vydatný liják Shůry s nesmírnou silou. Také Milost je voda, ale voda je tady, tam, všude. Toto je rozdíl mezi Soucitem a Milostí.

Když někdo odmítá Boží Soucit, Bůh buď neomezeně čeká a používá Sílu své Trpělivosti, anebo používá více Soucitu. Pokud jde o Nejvyššího, On má k dispozici nekonečný Soucit. Nepřijímá žádnou porážku. Odmítneme-li Jeho Soucit, může použít více svého Soucitu, aby nad námi zvítězil, anebo nám může dovolit zůstat o deset, dvacet, padesát, šedesát nebo sto let déle v nevědomosti. Nejvyšší má k dispozici věčný Čas.

Záleží na Něm, zda nás bude nutit přijmout své Světlo jiným způsobem. Tento nátlak však nepřichází v lidské podobě. Jeho nátlak znamená, že použije více Síly Soucitu, který má a kterým je. Ze svého nekonečného Soucitu použije více Soucitu, aby porazil naši nevědomost. Ale setká-li se s obrovským odporem, může si to rozmyslet. Může říci: "Ne, on chce spát; ať tedy spí dalších sto let. Není potřeba spěchat."

Bůh nikdy nestáhne svůj Soucit nadobro, bez ohledu na to, jak my Jeho Soucit odmítáme. Odmítáním Síly Božího Soucitu však zdržujeme svůj pokrok vpřed, vzhůru a dovnitř. Protože Síla Božího Soucitu je Jeho magnetickou Silou, která nás přitahuje přímo do Jeho Srdce, jež je veškerým Světlem a Blažeností.

 

 

Trocha utrpení mého srdce

se nikdy, nikdy nemůže rovnat

Záplavě Soucitu,

která sestupuje Shůry, nejen aby mě utěšila,

ale také osvítila a uspokojila.

 

 

Může Boží Milost změnit osud?

Osud může a musí být změněn. K tomu je zapotřebí Boží Milost plus osobní úsilí. Jsou hledající, kteří cítí: "Pokud mi záleží na Boží Milosti, kde je pak nezbytnost osobního úsilí?" Mýlí se však. Osobní úsilí nebude nikdy stát v cestě sestupující Boží Milosti. Osobní úsilí urychluje sestup Boží Milosti.

Bůh nám může dát vše, co chce, i bez jakéhokoliv našeho osobního úsilí. Říká: "To pro tvé vlastní uspokojení tě žádám o toto malé osobní úsilí." Pokud dokážeme vynaložit toto osobní úsilí, celý náš život bude zaplaven božskou pýchou: "Podívej, co jsem udělal pro Boha!" Naše vědomá jednota s Bohem, který je nekonečný, který je věčně nesmrtelný, nás pobízí, abychom udělali něco pro našeho Nejdražšího, a ne pro své ego.

Pokud upřímně vynaložíme osobní úsilí, Bůh námi musí být nadšen. Proč? Protože může říci světu: "Mé dítě, Můj vybraný nástroj, pro mě udělalo to a ono." Osobním úsilím můžeme učinit náš život na zemi užitečným a zároveň můžeme učinit Boha na nás pyšným.

Nakonec musí osobní úsilí vrůst do dynamického sebeodevzdání. Když nabízíme výsledky své aspirace a vnitřního volání Bohu, to se nazývá pravým odevzdáním. Pokud Bohu nenabízíme výsledky a jen ležíme u Jeho Nohou jako mrtvé tělo a necháváme Jej pracovat pro nás, v nás a skrze nás, to je špatné. Bůh nechce neaktivní tělo, mrtvou duši. On chce někoho, kdo je aktivní, dynamický a aspirující; někoho, kdo chce být energizován, aby mohl pro Boha něco udělat; někoho, kdo chce realizovat Boha a zde na zemi projevit všechny božské kvality.

Odevzdání je naším konečným dosažením. Není žádný rozdíl mezi Boží Milostí a naším bezpodmínečným odevzdáním. Boží Milost a naše bezpodmínečné odevzdání jsou jako rub a líc jedné mince. Kdyby nám Bůh nedal svou Milost, potom bychom se nemohli bezpodmínečně odevzdat. Přijmout Boží Milost je skutečné dosažení. Bezpodmínečně se odevzdat je také skutečným dosažením.

 

Jak mohu vědět, zda jsem něco udělal osobním úsilím nebo skrze Boží Milost?

Musíte vědět, že Milost je něco, co nikdy nemůžeme pochopit a nepochopíme, dokud a pokud nerealizujeme Boha. Osobní úsilí je také Milostí Boha. Je mnoho příběhů o hledajících, kteří si myslí, že je to vše osobní úsilí, a později si uvědomí, že to vše byla Milost Boha. Dokud si nejsme vědomi neustálé Boží Milosti, musíme používat osobní úsilí.

Bůh pro nás jako jednotlivce pláče, abychom vyšli z moře nevědomosti. Boží Milost je zodpovědná za vše, ale dříve než to dokážeme cítit, je vždy dobré vynaložit vědomé osobní úsilí. Pokud vědomě nevynaložíme osobní úsilí, potom nebudeme nikdy vědět, co je Boží Milost. Poté, co realizujeme nejvyšší Pravdu, uvidíme, že osobní úsilí není nic jiného než skrytá Milost Boha.

 

 

Bez Síly Milosti,

vše je mimo dosah.

Se Silou Milosti,

vše je blízko na dosah.

 

Existuje stanovená hodina, ve které Bůh probudí naše vědomí, ať již v Něj věříme nebo ne. Čeká na vybranou hodinu a když tato hodina udeří, přijde a dá nám to, co nám chce dát. Ale to neznamená, že nebudeme aspirovat, že budeme žít ve světě spánku a nevynaložíme žádné osobní úsilí. Ne! Budeme pokračovat jako pravý farmář a budeme obdělávat půdu s upřímným zasvěcením a pravidelností a poté, co splníme svou úlohu, necháme na Bohu, aby rozhodl, kdy nám chce dát bohatou úrodu realizace.

 

 

Atom oduševnělého úsilí:

Bůh schází dolů.

Vteřina sebedávajícího pláče:

podívej, Bůh tě šťastně pozoruje.